Rusko vždy soupeřilo se Spojenými státy v oblasti vojenského letectví. Jedním z nejvizuálněji odvážných výsledků tohoto soupeření byl letoun Su-47 Berkut, který vypadal jako výjev ze sci-fi filmu. Černý lak, negativní geometrie křídel a vnitřní zbraňové šachty. Přesto se do vzduchu vznesl pouhý jeden prototyp.
Od projektu S-22 k Berkutu
Práce na letounu s negativní geometrií křídel začaly v OKB Suchoj již v roce 1983 pod označením S-22, paralelně s dokončováním sériové výroby Su-27. Program prošel několika označeními S-32, S-37, než byl stroj před prvním veřejným představením v roce 1997 označen jako Su-47 „Berkut” (Zlatý orel). Hlavním konstruktérem byl S. S. Korotkov. Financování programu po rozpadu SSSR zajišťovaly z velké části soukromé zdroje, teprve v roce 1999 byl stroj zařazen do státního obranného rozpočtu. První let Su-47 Berkut proběhl 25. září 1997. Za řízením stroje seděl zkušební pilot Igor Votincev.
Revoluce na obloze
Negativní geometrie křídel Su-47 nebyla jen estetickým rozhodnutím, přinášela reálné taktické výhody. Letoun dosahoval výjimečné obratnosti při vysokých úhlech náběhu, vyšší odolnosti vůči ztrátě řízení při extrémních úhlech náběhu a velké obratnosti při podzvukových rychlostech. Šlo o vrchol konceptu „supermanévrovatelnosti”, který Suchoj rozvíjel i u Flankerů s vektorováním tahu motorů. Podle ruských zdrojů byl Berkut primárně určen jako experimentální platforma k ověřování nových technických řešení, kompozitních materiálů a prvků snížení radarové stopy.
Su-47 používal motory D-30F6 převzaté z MiGu-31, protože původně zamýšlené nové pohonné jednotky s označením AL-37FU nebyly k dispozici.
Fyzika jako nepřítel Zlatého orla
Důvod, proč vznikl jediný prototyp, tkví v základních zákonech fyziky. Negativní geometrie křídel trpí jevem zvaným torzní aeroelastická divergence. Při letu vysokou rychlostí se křídla kroutí směrem ven, místo aby se stabilizovala. Tím roste vztlak na koncích křídel, narůstá namáhání konstrukce a hrozí katastrofální selhání. Suchoj tento efekt řešil pokročilými kompozitními materiály, jejichž sériová výroba byla pro ekonomicky vyčerpané post-sovětské Rusko finančně nedosažitelná.
Téměř stealth, ale ne úplně
Su-47 byl jedním z prvních sovětských pokusů o stealth letoun (tím úplně prvním byl MiG-1.44). Při jeho stavbě byly použity kompozitní materiály, tvarování snižující radarový odraz a vnitřní zbraňové šachty. Avšak uspořádání křídel výrazně zvyšovalo radarový odraz a připravovaly letoun o výhody “stealth”. Oproti F-22 Raptor tak Su-47 skutečným stealth letounem nebyl, nicméně v kontextu pozdní sovětské éry šlo o nejambicióznější možný projekt.
Letové zkoušky Su-47 probíhaly v několika fázích až do roku 2003, během nichž byl letoun opakovaně předváděn na leteckých přehlídkách MAKS. Od roku 2004 byl Su-47 využíván k výzkumu Pokročilého leteckého komplexu frontového letectva (PAK FA), nyní známého víceúčelového stíhacího letounu páté generace Su-57. Berkut tedy nebyl úplnou slepou uličkou, ale spojnicí mezi sovětskou experimentální tradicí a současností ruského letectva.
Američané měli podobný stroj dříve
V USA se do vzduchu vznesl podobný stroj. Grumman X-29 byl americkým ekvivalentem Berkutu, ale vzletěl o celých 13 let dříve. Byl to experimentální letoun financovaný NASA, USAF a DARPA, vyvinutý firmou Grumman za účelem testování křídel s negativní geometrií a dalších pokročilých technologií. 2 prototypy v letech 1982-1992 provedly 437 letů. Ale o něm až v dalším článku.
Zdroj: 1945, Aviation21.ru
Autor/Licence fotografie: Su-47, Dmitry Pichugin, GFDL 1.2